Návštěva z daleké Brazílie
Znáte to! Máte dlouhou chvíli, čtení vás nebaví, v televizi nic nedávají, sluníčko za okny vás láká ven. Vydáte se na procházku a kroky vás zavedou i tam, kde spočívají vaši předkové.
Místní hřbitov je malý ale pěkný. Všichni místní mi dají za pravdu, že to tak je. V podhůří, kousek za městem, v tichu a míru je nespočet pomníčků, jako všude. Jednu zvláštnost však přece jenom ten náš hřbitůvek má. Na konci urnového hájku se objevuje kaple a kolem ní vznešené náhrobky několika členů rodiny, jíž patřil bystřický zámek. Procházíte se kolem prastarých kamenů a křížů, pokoušíte se číst jména na nich zvěčnělá a ve své mysli si představujete, jak asi oni lidé vypadali. Nikde nejsou jejich fotky, ani obrázky, jenom studená jména s daty narozeni a úmrtí. Většina z nich je z počátku předminulého století.
Je to tak dávno, že vás ani nenapadne, že někde ve světě může žít ještě někdo, kdo o nich někdy slyšel vyprávět, kdo alespoň trochu znal příběh jeho života. Ale stalo se! Za známým mého bratra dojel mladý člověk odněkud z konce světa. Při povídání na sebe prozradil, že pochází z italského rodu De la Rovere. Velmi známé jméno, opakující se v italských dějinách. Bratr si vzpomněl na zdejší šlechtické náhrobky a uvědomil si, že nějaká vzdálená příbuzná mladíka byla provdána za člena rodiny Rottalů. Utrousil nějakou poznámku a slovo dalo slovo, slíbil, že při příští návštěvě jej doprovodí k nám do města a ukáže mu zámek i hřbitov. Včera tedy Italo našel hrob svých dávných předků. Viděl znak svého rodu nad vstupem do zámku, prohlédl si jeho expozice. Byl se podívat na Hostýn a do provozu bystřického Tonu. Rovněž jej přivítali zástupci našeho města.