Hostýnská osma: Sáhnete si až na dno, ale touha dojít do cíle je silnější

Jakub Omelka

Hostýnskými vrchy se v sobotu 11. srpna přehnali běžci a turisti. Z Rajnochovic přes Čerňavu, Chvalčov, Lukov, Troják, Tesák, Kelčský Javorník a zase zpět do Rajnochovic totiž proběhl první ročník běžeckého závodu s názvem Hostýnská osma. Trasa extrémně dlouhého závodu, na jehož zdolání byl stanoven časový limit 18 hodin, měřila necelých 60 kilometrů. Zde vám přinášíme exkluzivní reportáž. Jako jeden ze „závodníků“ jsem absolvoval Hostýnskou osmu také – a zde vám přináším své zážitky.

Pátek, 20:00

Je pátek. Přesně za dvanáct hodin začne závod s názvem Hostýnská osma. Dívám se s nervozitou na nástěnné hodiny a příjemné paní za pultem hlásím nepřítomným tónem své jméno. Prohledá seznam a udělá u mého příjmení fajfku – jsem oficiálně zaregistrován.

Sobota, 7:00

Probouzím se do sychravého rána. S ironií v hlase říkám své manželce a týmové kolegyni, že jsme si lepší počasí nemohli přát. Omyl. O dvacet minut později se začaly na sklo snášet velké kapky deště. V chatě za oknem je to romantický pohled. Vyjít ale ven už není tolik lákavé. Již v pátek, když jsem viděl všechny hory, které budeme muset projít, jsem se bál, že nedorazíme do cíle. Nyní, když mi oblečení moklo a pláštěnka neplnila svou funkci, jsem se cítil být horami poražen ještě dřív, než jsme se vydali na cestu. 

Sobota, 8:00

„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartoval závod jeden z pořadatelů. Desítky lidí navlečených do pláštěnek nejrůznějších barev, nejrůznější podoby a nejrůznější kvality vyrazily vpřed. Před sebou měli 59,6 kilometrů. Před zraky drobného hloučku diváků přední část davu vyběhla, chvost se plážovým tempem rozešel vstříc novým, vysilujícím zážitkům.

Hned na počátku nás čeká obrovské stoupání. Zabaleni do pláštěnek šplháme na Čerňavu. První kontrolní bod. Nohy začínají na podmáčeném povrchu zdejšího lesa podkluzovat. Pod nánosem bláta začínají ztrácet svou bravu a mění se v kouli mazlavé hlíny. Nevíme, zda se časem vejdeme do uzavření brány na prvním kontrolním bodu (na každé kontrolní stanici musíte být do pořadateli stanoveného termínu, jinak pro vás závod končí – pozn. aut.). Nakonec se nám to daří s předstihem. Mezi větvěmi stromů začíná prosvítat pohled na neposekanou louku, kde je malý hlouček závodníků. „Máte za sebou osm kilometrů. Už jen padesát jedna,“ vítá nás slečna. Přešlapuje na místě, aby se v nelibém počasí zahřála. Její kolega nám cvakne průkazku na důkaz, že jsme opravdu na kontrolní stanoviště dorazili. „Kdy tudy prošel první závodník?“ zeptá se někdo z davu, když nabírá síly na další štaci. „V 8:45,“ odpoví slečna s úsměvem. Při pohledu na hodinky mi jde hlava kolem. Jsme zde o více než hodinu později.

Sobota, 14:30

Žvýkajíce energetickou tyčinku vycházíme na zříceninu hradu Lukov. Ještě předtím ale míjíme další kontrolní bod. „Jste v polovině,“ slyšíme od paní s brýlemi ve tvaru pivních sklenic. Muž sedící vedle ní hned srazí naše potěšení: „Od teď už to půjde jenom z kopce – se silami!“ Nenechali jsme se jeho poznámkou otrávit a v duchu jsme počítali, jak dlouho nám trvalo ujít oněch magických 30 kilometrů. „Šest hodin a dvacet minut,“ usmíváme se na sebe, když sečteme všechen čas strávený na trati. Nikdo v tu chvíli netuší, že má přijít největší krize.

Cesta k obci Držková – 33. – 35. kilometr je pro nás jako procházka peklem. Najednou to vypadá, že ztrácíme síly. Začínají se ozývat  nohy. Pálí mě prsty a šlapky, jak jsem dlouho uvězněn v navlhlé botě. Bolí mě kotník a cítím, že se mi začínají dělat puchýře. Pořád máme před sebou vidinu další stanice, na které je i občerstvení a teplá polévka. Byť se jedná o několik kilometrů, přijde mi to jako věčnost. Opravdu máme chuť to zabalit. Ale nyní už jste ve fázi, kdy převládá touha dojít až do cíle, překonat sám sebe a dokázat si, že na to máte!      

Sobota, 19:00

Kupodivu jsme po „občerstvovačce“ v obci Držková našli druhý dech. Cesta na Troják už byla bezproblémová. Právě na Trojáku jsme si opět na chvíli odpočinuli. Sedli jsme do místní hospůdky a dali si společně jednu velkou kofolu. Nic nás nehnalo dopředu. Do uzavření příští brány na Tesáku jsme měli náskok několik hodin a moc dobře jsme věděli, že cesta tam nám nezabere mnoho času.

Pomalu se začínalo smrákat a v lese bylo šero. Při odchodu z Tesáku jsme si již museli nasadit čelovku, abychom měli dobrý výhled před sebe. Úplná tma nás pohltila asi o hodinu později. Za drobného světla z našich čelovek jsme opatrně scházeli poslední kopec. Nohy nám sjížděly po kamenech. Cesta byla obzvláště nebezpečná.

Po hodině cesty v temném lese jsme uviděli první známky civilizace. Napojili jsme se na cestu, která vedla k cíli. Po dlouhé době jsme se dostali na místo, které jsme míjeli bezprostředně po startu. Už jenom jedna dvě zatáčky a jsme v cíli. Adrenalin stoupal do žil, bolest ustupovala. Ruku v ruce jsme prošli cílovým prostorem. Dokázali jsme to! Sáhli jsme si až na dno, ale stálo to za to. Celkem jsme na trati strávili 14 hodin a pět minut. I přes následující potíže, které jsme pociťovali následující dny, jsme rozhodnutí, že příští rok půjdeme opět…       

Fotografie: Tomáš Jančík